Název pochází od portugalského slova barroco, jež znamená nepravidelnou
perlu, někteří název odvozují od jedné figury logického sylogismu, příznačného
svou abnormální komplikovaností.
Označuje umělecký sloh, vládnoucí v evropském umění a kultuře v 17. Století a
v prvních desetiletích 18. Století, kdy byl vystřídán rokokem.
Pejorativní název dali slohu teoretikové klasicismu, kteří ho odsuzovali jako
projev zvráceného vkusu. Baroko je totiž opakem renesanční touhy po uzavřené formě,
harmonických proporcích, klidu a jednotě. Rozbíjí ucelenou renesanční formu, porušuje
renesanční zákony tektonické rovnováhy, vnáší do obrazové kompozice nezvyklý pohyb,ruch
a napětí, používá silných dramatických efektů světelných, aby diváka ohromilo
a otřáslo jím. Barokní malířství si libovalo v líčení velkolepých mytologických
a alegorických výjevů, oslavujících v podobě antických bohů nebo hrdinů příslušníky
panovnických nebo šlechtických rodů, nebo v sugestivním zobrazování ukrutných
scén mučení křesťanských světců. V nich mohl barokní malíř rozvinout svou zálibu
pro vyjadřování mocných duševních hnutí, sklon k nadsázce a přepínání, k divadelní
efektnosti, vypočítané na pohled z určitého místa.
Barokní malířství pokračovalo po stránce námětové, technické i formální v dědictví
renesance a manýrismu, přetvořilo však tuto tradici ve smyslu svých slohových
vlastností. Rozvoj barokního umění souvisel ideologicky a společensky s protireformačním
katolictvím a posílením vlivu a moci feudální šlechty, proto barokní sloh nalezl
uplatnění především v Itálii, Španělsku, Portugalsku, jižním Nizozemí a ve střední
Evropě v Rakousku a v českých zemích, v Novém světě v Brazílii a Mexiku.
Francii v 17. století ovládal klasicismus, v měšťanském Holandsku se prosadil
realismus, který charakterizuje také některé projevy španělského i českého malířství.
Protože však i v klasicistickém i realistickém malířství 17. století nacházíme
obecné rysy barokního umění (barokní temnosvit, barokní pompésnost a teatrálnost),
hovoříme o barokním realismu a barokním klasicismu na rozdíl od pozdějšího Courbetova
realismu a Davidova klasicismu.
Barokní malířství se projevilo stejně v nástěnné malbě jako v závěsném obraze
(oltářní obraz, mytologická, historická, alegorická malba, portrét, krajinomalba,
zátiší, zvířecí obraz).
Základ k baroknímu malířství položil v Itálii Caravaggio a bolognská škola Carracciů,
barokní iluzionismus vyvrcholil ve freskách římské školy. Italské podněty osobitě
zpracovalo barokní malířství španělské, nizozemské, rakouské, německé a české.
Umělci této doby byli:malíři :Caravaggio, Tiepolo, Rubens, Velázques, Rembrand
aj.
[ Back ]